Casanova Sútra Epizoda II.

Posted by aura On September 5, 2010 Comments Off


II. EPIZODA


Zima mě probrala z mrákotného vzpomínání. Omrzal jsem hned na několika místech. Snažil jsem se co nejméně dotýkat země, protože kontaktní zóny trpěly nejvíce. Celé tělo jsem pitoreskně, jako provazochodec, vyvažoval na zmuchlaném šátku od Ješe Li.

Dala mi ho po našem prvním milování. Všude ho nosím s sebou a teď na něm „levituji“, aby mi neomrzal zadek. Mikrospánky jsou stále častější a vůle neusnout ochabuje. Jak usnu, teplota těla klesne pod kritickou mez. Hibernace pak bude má jediná šance na přežití.

Zasmál jsem se při představě toho, jak mě po sto letech v ledové K2 rozmrazují proto, abych dožil zbytek svého života. To by se mi líbilo, a tak rozvíjím úvahy o tom, jaký bude svět té vzdálené budoucnosti… Zdalipak bude žít někdo, kdo mě zná? Asi ne.
To mě rozčiluje. K čemu jsou naše životy, když nás za sto let nikdo nepozná? Hlouposti se honí hlavou, a to je dobře, hlavně neusnout. Když mě hlouposti přestanou bavit, tak se snažím udržet vzhůru vzpomínkami.

Dva tantričtí adepti z kraje tygrů putují již třetí týden pustinou ze skutečného konce světa. To jsem já a mně strýcem Ješe Li přiřazený tantrik, který skutečně hledá Naropu. Kraj tygrů je Indie, odkud jsme přišli, a konec světa je doslovný, protože když dojdete na konec světa k oceánu, pořád se můžete nalodit a plout dál, ale tady dál nechodí nikdo. Dál jsou jen hory, nepřekonatelné hory, nejvyšší hory planety.

Studený vítr bičoval naše tváře. Mé prvotní nadšení, že jsem mně přiřazeného tantrického gurua Óm nadsamce našel, vyprchalo již před mnoha dny tohoto nudného a úmorného plahočení se touto mrtvolnou pustinou.

Óm nadsamec běží. Z ničeho nic se rozběhl do kopce. Kam utíká? Podívám se nahoru a vidím, jak u jeskyně s barevnými tibetskými praporky sedí muž v purpurovém rouchu lámů. Rozběhl jsem se také. Nadšení mě pohánělo jako speed. Do prdele, vždyť to musí být Naropa! Nadšen představou, že má mise končí už po několika týdnech, zapomínám na výškovou nemoc a sprintuji.

Óm nadsamec se mi přesto vzdaluje. Již půl roku, od chvíle, kdy se v Nepálu doslechl o návratu Naropy, putuje a hledá. Našel jsem ho v Ladaku. Strýc Ješe Li věděl přesně, kam mě poslat, prý z blogů ženských, které cestou odháčkoval.

Háčky! Úplně jsem na ně zapomněl. Óm nadsamcova nauka o odháčkovávání mě určitě zachrání! Mentálně si představuji inkubické háčky ve svých expartnerkách a snažím se z nich nasávat pocit síly a tepla. Funguje to. Cítím se lépe. Pokračuji druhým kolem představ bejvalek, u nichž jsem měl nejsilnější pocity. Funguje to ještě lépe, dokonce mám reakce v rozkroku. Pocit tepla mě uklidňuje, tomu se říká nasát druhý dech. Vzpomínky se vracejí do doby mého putování pohraničím Indie s Tibetem.

Zadýchaný dobíhám před jeskyni. Óm nadsamec mluví s lámou. Chová se k němu jako k tantrikovi, ale Naropa to nebude, na to je rozhovor příliš monotónní. Rozumím jen něčemu:

“Neviděl jste Naropu?”

“Viděl, odešel.”

“Kam?”

“Nevím, poté, co jej Tilopa s Dordžečhangem zasvětili do nejvyšších tajemství, dosáhl Mahámudry a zmizel v dáli.”

Odvětil muž a zavřel oči.

O Tilopovi mi Óm nadsamec vyprávěl včera.

Deset let měl Naropa, který byl studovaným filozofem z bohaté rodiny, hledat Tilopu v touze stát se jeho žákem. A když pak Tilopu, největšího tantrika své doby, našel, nepoznal ho a urazil ho jak špinavého vandráka. Což celý příběh prodloužilo.

O tisíc let pozděj, v roce 1990, Tilopu v indické Dharmasale našel 14. Dalajláma. Podobně jako teď u Naropy, šlo tehdy o nové vtělení Tilopy, a podobně jako teď, přineslo spoustu problémů. Mnišsky vychovávaný Tilopa se zamiloval. Namísto role vůdce věřících, mnišské roucho odhodil a se svou láskou založil rodinu. Včera bohatý reinkarnovaný mnich si najednou musel na živobytí vydělávat brigádami. Možná vás u Mc Donalda v Coloradu obsluhoval právě Tilopa. Zatímco Naropa jej v jejich minulé reinkarnaci hledal přes deset let, vám stačilo zajít na Big Mac s colou.

V reinkarnaci se běžně vtělujeme s lidmi, kteří pro nás byli důležití. A pokud se v naší době vtělil Tilopa, nebylo by divné, kdyby se vtělil i jeho nejdůležitější žák, Naropa”, vyprávěl mi Óm nadsamec včera během nekonečné chůze.

A už zase jdeme. Dopili jsme čaj s mlékem a vyrazili. Moc jsem nerozuměl kam, ale láma říkal, že nějaký Sangha Tenzin má o Naropovi vědět víc. Asi láma z kláštera ve vesnici, napadlo mě a hned jsem odhadoval, jak dlouho tam asi půjdeme. Klášterů je tady v Zanskaru habaděj, ale nemělo by to trvat dýl než den, šest hodin chůze, tipuji…

Jak jsem byl naivní! Jdeme již třetí den, určitě někam pryč a hodně daleko. Zanskar s Ladakem necháváme za zády. Pořád jdeme. Včera jsme přešli nějaké pětitisícové sedlo. Chůze uspává.

Comments are closed.